Srpen 2014

Tundra

9. srpna 2014 v 19:30 | Woodbin |  Povídky, básně, texty
Plíživá tundra a tíživá zima
dech se mi vytrácí před očiva
vánice vane a vlci vyjí
tak jako svoboda v antiutopii

klepu se strachy a nebo mrazem
ruce své pokládám v poklidu na zem
permafrost zatvrdlý jak srdce moje
vítr čechrá sníh jak švadlena kroje

pořád mám nohy a pořád je cítím
plamen spalující do tmy mi svítí
plamen co spaluje spálené maso
maso co cíti jak škrtí jej laso

hoří mi nohy a hoří mi stehna
plameny tančí jak opilá běhna
oheň mě zahřívá oheň mě ničí
do tundry o pomoc o život křičím

pach spáleniny mi pod nosem vane
nohy mi ovívá mrazivý vánek
v kapse mám zápalky v druhé mám benzín
proč jsem to udělal doteď sám nevím

zima mě tížila samota srala
tváří tvář depresi vlajka hned vlála
vlajka barvy kterou všude tu vidím
barvy sněhu jehož chlad tady cítím

když sleduji jak mi nohy hoří
myšlenky na spásu v hlavě se noří
neni moc pozdě na to zhasit plamen
aby nebyl s tělem mým ámen?

vždyť za tundrou louky jsou slunce tam hřeje
ódy na lásku slavík slavíku pěje
stačí se zvednout a ujít pár metrů
za chvíli zbavím se šály i svetru

stačí jen vytrvat už malou chvíli
ujít pár set metrů a být blíž k cíli
uběhnout přes skály přeplavat řeky
a třeba po cestě vydávat skřeky

vždyť co je těžší, být zaživa spálen
čekat až vyhasne v duši mé plamen
plamen co tančí po prokřehlých nohách
nohách co mohly by jít dál po horách

nebo se zvednout a vzít náruč sněhu
uhasit plamen co drží mě v lehu
zvednout se oprášit a zahřát se během
uhánět za lepším zítřkem pryč sněhem

Rozhodnout se mám teď už jenom chvíli
měl bych si pospíšit je-li mi život milý
měl bych se zvednout a zbavit se tepla
které mě ničí i když dává světla

teplo co dávalo falešnou naději
na to že nohy neumrznou mi v závěji
teplo co pálí mi ještě teď maso
teplo co škrtí mi nohy jak laso

jednou se nadechnout a překonat strach
dýchal jsem doteď jen mrznoucí prach
ještě jednou se naposled nadechnu
a ruku po sněhu vedle mě napřáhnu

a plamen zasyčí