Zápisky šíleného

7. června 2009 v 15:50 | Otaku Woodbin |  My living, my life, my head...
Ať tohle nečte nikdo, kdo se mnou soucítí...prosím...




Šílenství. Užírá mě to. Zevnitř, pomalu, a bolestivě. Řekl jsem že to zvládnu. Když jsem se dnes probral, vypadalo to tak. Minutu od minuty je to horší. Škrábu se na krku, hlavou mlátím do peřiny drápu se po čele. Musím pryč. Nemůžu tu být. Ale zároveň musím. Co teď? Nevím, jsem mezi ozubenými koly. Je to těžký. Proč je život tak zatraceně těžkej? L Staví mě do situací, který já zákonitě zvládnout nemohu. Sypu se , skládám se. Sedím tu na židli a klepou se mi ruce. Celý se klepu. Bolest. Strašná. Jen jedna věc mě v životě bolela víc než teď. Chci ji utišit, ale nevím jak. Nemůžu. Nevím. Hrabe mi. Chytá mě šílenství. Píšu kraviny, buším tu do wordu protože se potřebuju vykecat, ale k čemu to je? Život je nanic… Beznaděj. Nevím, jak budu moc mluvit. Nevím jak budu moci hrát. Nevím, jak si budu moc dojít do ledničky pro snídani. Chytá mě šílenství, a já nevím co s tím. Ale nesmím se nechat ovládnout. Způsobil bych tím utrpení který prostě nemůžu dopustit…jenže to bolí. Strašně. Nevím co dělat, ta bolest je neúnosná. Jde utišit. Ale jedním ublížím a druhým také. Nemohu to udělat. Nemohu dělat nic. Trpím. Bolest. Zadržuju šílenství. Sakra, dokonce mám tik v ruce…včera jsem se málem rozbrečel. Nevím co dělat. Šílenství. Psycho. Schizofrenie. Včera jsme se zase rozpoltil. A asi to trvá i teď. Nevím jak je to možný nemohu poznat jestli jsem jeden nebo dva. Nevím co s tím.

Šílenství
Bolest
Utrpení
Šílenství mě trhá na kusy. Tím, že se bráním, si působím bolest. Ale podat se nemohu. Nemohu se odevzdat sladké nevědomosti, od bolesti osvobozující volnosti, astrálnímu nebytí. Způsobil bych utrpení.

Emocionální křeč. Šílím, trpím, jsem jako mučedník.

Proč se mi nikdy nesmí nic povést? Proč musím jen trpět? Proč je každá kladná událost vystřídaná záporným okamžikem? Nechci vědet co se stane teď...vždyť já jsem nechtěl nic víc, než jen několik zkurvenejch momentů štestí ...Život se mnou vyjebává tím nejhorším způsobem...dává mi ochutnat toho nejlepšího, abych ještě více cítil, jak je hořké mé každodenní utrpení...jediné, co mě může osvobodit je smrt...ale tím zase způsobím utrpení ostatním...a to nechci...

Znáš ten pocit, kdy se klepeš a přeješ si vyskočit z vlastního těla? Kdy tě mrazí kůže a píchá vzduch. Kdy tě dusej zvuky a oči ti drápá světlo. Kdy se ti žaludek obrací naruby a v hlavě máš granát?

Co bylo kdysi včera
je jako nebylo by
káva je vypita a není žádná do zásoby
věci co nechceš ať se stanou
ty se stejně stanou
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou...
...máslo bych zrušil
...
je mi to nějak povědomé…

Proč? To mě Bůh zkouší? To chce vědět kolik vydržím? V tom případě ať mě radši zabije…já to vědět nechci…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama